Mám další obrovskou bolest v mém rozervaném srdci. Dnes jsme nechali odejít za Duhový most moje dva nemocné staroušky Charlienka a Donečka. Přišel jejich čas. Odešli v mém náručí, naprosto klidní a smíření.
Víte, musím vám napsat ve své bolesti ještě jednu zásadní věc. Už mě opravdu unavují všichni poradci na FB, až se v poslední době bojím něco o staroušcích napsat. Oni o nich neví vůbec nic, nikdy je neviděli. Neumíte si představit, jak mě to v mém rozpoložení, žalu, starostí a péčí o ně vyčerpává a zatěžuje. Nedokážu nad tím mávnout rukou.
Vy co mě sledujete už léta, tak víte, že těch zázraků se tady stalo už hodně. Přijeli sem naprosto zdevastovaní psi, kterým nikdo šanci nedával. Já jsem to nevzdala a bojovala jsem. Ti psi si tady užili několik týdnů či měsíců, někdy i let, svůj krutý život v lásce, teple a byli tady šťastní. Milovali mě a já jsem milovala je. Jasně, mohla jsem to vzdát a nechat je uspat. Tak se to zcela běžně děje v útulcích. Ale já jim vždy dám šanci. A když vidím, že přišel jejich čas nebo trpí bolestí, tak je necháme jít.
Pro mě každý zachráněný život byť na chvíli, má smysl. Každý den lásky se počítá. Odejdou s pocitem, že je měl někdo na chvíli rád. Neumírají opuštění, nemilovaní, zmlácení, zmrzlí. Cítí tu mojí teplou láskyplnou ruku, která je hladí. Držím je ve svém náručí a vyprovázím je za Duhový most. To je to poslední, co pro ně mohu udělat. A dělám to s tou největší láskou, kterou v sobě mám.
Když usínají, tak jim šeptám, že se nemusí ničeho bát, že se zase jednou všichni sejdeme.
Zapalte, prosím, za tyto dva staroušky svíčku na tu dalekou cestu...
Charlinku a Donečku, bylo mi obrovskou ctí vám tady dát domov a posloužit až do konce.
Zůstanete na vždy v mém srdci.
Vaše mamka Iva
