Ahoj milí lidé,
v úterý jsem byla se svými páníčky Petrem a Kristinkou na návštěvě u mojí milované zachránkyně mamky Ivy, které jsem vyprávěla novinky z nového života. Představte si, že jsem si tam dala rande s mým bývalým kámošem Casanovem Myšáčkem. Měla jsem obrovskou radost, že jsem ho viděla a zařádili jsme si jako za starých časů. Byli tam i naši společní přátelé Míra, Blanka, Míša, Milan, Vlaďka s Jirkou a panička Myšáka Petra. Celkově to byl krásný večer, který jsme si všichni moc užili. A protože jsem v Praze již rok, rozhodla jsem se, že napíši pár řádků i pro vás.
Za ten rok se událo spoustu věcí. Našli jsme nejlepší firmu na granule a masíčko, s tlapinkou už si nelámeme hlavu, protože je krásně zhojená a bez otlaků, zjistila jsem, že nemusíme kupovat neustále nové ortézy, jimž přestane lepit suchý zip, ale že je dostačující poprosit šikovnou paní švadlenu o našití zipu nového, ANO, klesají preference, mám tady spoustu nových kamarádů (Artíka, Andyho, Endyho, Barta, Sally (s tou na sebe každé ráno štěkáme jako smyslu zbavené a u toho mlátíme ocásky jako štěňátka. Myslím, že již všichni prokoukli, že si hrajeme), Kerry (s tou vlastně moc nekamarádím. V podstatě není na světě nikdo další, kdo mě svou přítomností dokáže tak vytočit. Kecám. Je. Jakákoliv kočka. Jsem pejsek poslušný, ale když vidím kočku, neslyším a nevidím. Asi geny, no). Není procházky, kdy by nás někdo nezastavil a nezeptal se na příběh mé tlapinky. Trpělivě vyprávíme strasti mého života a pomáháme tak šířit odkaz všech týraných pejsků. Má to smysl, myslím.
Měla jsem narozky. Možná si pamatujete, že mi je páníčci určili na stejný datum, jako je má Kristinka. Dostala jsem spoustu dobrůtek, mističky a takového zeleného příšeráka, který mě moc baví. To vám ho takhle vždy, když jsem na zahradě sama, kvalitně a zodpovědně zahrabu, až někdy sama nevím, kam jsem ho dala. Všude ho s sebou nosím. Je to můj první dárek k narozeninám v novém domově, tak bych jen nechtěla, aby se ztratil.
Mám pas. Cestovní. Museli jsme všichni odjet pracovně na týdenní cestu na Slovensko, a k té je pas potřeba. Byli jsme na jednom pokoji, což bylo bezva. Trochu mě zaskočilo, že dle slovenské legislativy nesmí pejsci do restaurace a to ani na zahrádku, ale nasadila jsem svůj pohled č. 1 (tejráček) a nakonec mě pustili.
Život je krásný! Užívejte si ho stejně, jako já.
Mějte se hezky!
Vaše Shadow
